Záhon máme kompletně vysázen.

Nyní jej musíme ohraničit od okolního trávníku, aby prorůstající tráva neznehodnocovala výsadby květin. Ukážeme si různé možnosti obroubení, nejdřív klasické obrývání, jako metodou mizející. Poté prakticky předvedeme různé současné možnosti – kov, plast, beton a ukážeme, jak se s konkrétním materiálem pracuje, v čem je výhodný a v čem má nedostatky.
Definitivním dokončením bude dosypání inertních materiálů – kamínků a štěpky na potřebnou výšku po celém povrchu a osazení dekorativních valounů.

Dokončili jsme poslední fázi výsadby trvalkového záhon. Záhon je založen tak, aby byl zajímavý v průběhu celého roku a kvetl maximální část sezony. Kolem záhonu je trávník, čili hrozí postupné prorůstání trávníku do okrajů záhonu. Dříve se záhony několikrát ročně přesně podle ohraničení na obvodu obrývaly, aby se travní drn nerozrůstal do plochy záhonu (odborně se to nazývá zarovnání okrajů trávníků).
V současné době má sotvakdo čas pravidelně udržovat čisté okrajové linie. Proto se při založení záhonu po obvodu zapouštějí materiály, které zamezí prorůstání dvou rozdílných ploch. Asi nejelegantnějším začištěním obvodu jsou lišty z nerezových plechů, které jsou dole ostré, aby se snadno zařízly do půdy a nahoře mají silnější zaoblenou část (aby nedošlo k poranění a také aby se plocha lépe ošetřovala bez poškození mechanizace či nářadí). Plechy mají vysokou životnost a jsou v podstatě bezúdržbové a velmi nenápadné, přitom spolehlivě plochy izolují.Tyto lišty se vyrábějí i z jiných kovových materiálů.
Další variantou jsou úzké betonové proužky, obrubníky, které se do sebe spojují systémem „zámků“ a vzniká jednolitý okraj. Opticky vzniká mnohem výraznější oddělení v porovnání s plechy, nicméně se jedná o finančně méně náročnou položku. Beton poměrně dobře splyne s okolím, takže záhy opticky neruší. Je zranitelnější na nárazy při údržbě.
Další možností je izolace pomocí plastových pásů, pásových zábran. Jsou sice finančně nejméně náročné, ale také nejméně životné. Plast po čase křehne a poměrně záhy se láme. Pro trvalejší záhony se nehodí.
Dřevěné plůtky s půlených kuláčků nebo palisád v tomto případě většinou nesplní svůj účel. Dobře sice drží zeminu a nastýlku záhonu, ale nedovedou zcela zabránit prorůstání trávníku do záhonu.

Nejjednodušeji se pracuje s nerezovými plechy, ty se doslova do půdy zaříznou a odseknou travní drn. Pro betonové obrubníky je potřeba před osazením vyhloubit úzkou rýhu po obvodu, lépe ještě podsypat pískem a teprve pak pokládat obrubníky a opět zasypat a utužit. Pro plast samozřejmě musíme taky vyhloubit rýhu. Při pokládání dbáme, aby nám nevznikala při spojování dílů mezera, plasty (kov) vždy v místě spoje rovnoběžně překrýváme, u betonu dbáme, aby nám spoj nepodklesával a nepropadal se.

Po ohraničení obvodu záhonu ještě doplníme na povrchu záhonu barevnou dřevěnou štěpku, ve větší vrstvě (minimálně 5-8 cm) ji dáváme zejména na podzimní část, která není pokryta vegetační fólií, aby nedocházelo k prorůstání plevelů. Na středové části zase štěpka opticky zakrývá vegetační fólii. Podobně doplníme štěrk v první části záhonu, aby folie nebyla vidět. Závěrečným akcentem bude osazení několika větších valounů do prostoru kolem borovice. V současné době lze již sehnat různé druhy kamenů, takže výsledek jen klade nárok na estetické cítění tvůrce. V záhonu by vždy měli dominovat květiny a neživé materiály by měli jen podtrhovat jejich charakter a usnadňovat údržbu.